29. června 2000 vyšlo Diablo II. A všechno se změnilo. Temnější, hlubší, větší než jednička. Pět postav, loot, co tě nutil klikat do zblbnutí a atmosféra, co ti zůstala v hlavě ještě roky. Všechno to běželo na krabicový verzi s čtyřma CDčkama, Battle.net byl ještě bez reklam a my všichni jsme si mysleli, že už lepší hra snad ani nemůže bejt.
A pak přišel Lord of Destruction. Nový classy, nový akty, runewordy, weapon swap, větší stash… a hlavně začalo to pravý farmařský peklo. Poprvý sis postavil Hammerdina a myslel sis, že jsi bůh. A pak ti někdo ve hře ukázal Enigmu a bylo to jasný – „ještě pár run a mám ji taky“. Jenže Zodka nepřijde. Většinou. Ale ta naděje tě udrží.
Každej měl svý oblíbený runy. Někoho bavil Meph, někdo jel Cow Level, někdo nedal dopustit na Baalruny. Ale všichni jsme znali ten stav: „ještě jednu a jdu spát“. A najednou jsou tři ráno, klávesnice upatlaná, oči pálí, ale v tobě pořád žije ta šance, že ti padne to, co konečně zlomí tvůj build. Diablo II není hra. Je to rituál.
A kdo to bere vážně, ten stejně skončí zpátky u klasický verze. Median XL, Project Diablo 2, Path of Diablo. Tam to jede jak na steroidech. Tisíce hráčů, nový výzvy, nový balanc, nový endgame. A samozřejmě zase desítky hodin, co mizí jako voda. A pořád máš pocit, že jsi těsně před tím, než ti to padne.
A co je možná nejzajímavější? Že se tohle všechno nikomu nepodařilo překonat. Ne Grim Dawn, ne PoE, ne Diablo IV. Všechno má svoje kvality, ale něco jim chybí. Něco, co Diablo II mělo dávno předtím, než se začalo mluvit o endgame systémech a battle passech. Ta temnota. Ten feeling. Ta jednoduchost v kombinaci s hloubkou. Ta droga.
Ať už jsi to tenkrát pařil na CRTčku přes modem nebo dneska klikáš v 4K na ultrawide monitoru s Discordem vedle, Diablo II pořád žije. Pořád tě vtáhne. Pořád tě donutí říct „ještě jednu“. A pořád tě za to někdy odmění… a někdy zničí.
Čtvrt století a pořád to má koule.
A možná je to furt nejlepší ARPG všech dob.
Happy birthday, Diablo II.
