Bojovky obecně nejsou můj žánr. A 3D arénové souboje obzvlášť ne. Často působí prkenně, chaoticky a těžko se v nich orientuješ. O to víc mě překvapilo, že My Hero Academia: All’s Justice na mě působila svěže. Combat je překvapivě plynulý, animace hladké a základní komba se dají pochopit prakticky okamžitě, bez pocitu, že bych se musel spíš učit ovládání než soupeře. Pocit kontroly je tu od začátku, což v žánru, kde se často všechno hroutí v „mlýnci“ efektů, není samozřejmost.
Děkujeme společnosti Cenega za udělení přístupu k preview verzi hry
Jedna věc je důležitá hned na začátku: ačkoliv hra pracuje se 3v3 sestavami, nejde o chaotický masakr tří postav najednou. All’s Justice funguje na principu tag-teamu. V daný moment bojuješ 1v1 a ostatní postavy čekají na výměnu. Díky tomu je každý souboj čitelný, jasný a dobře se sleduje. Efekty nejsou zahlcující a tempo je vysoké, ale pořád si udržuješ pocit kontroly nad tím, co se na obrazovce děje. V praxi to znamená, že i rychlé souboje jsou zábavné a přehledné. Tempo zůstává vysoké, ale máš nad ním kontrolu.
Co mě osobně hodně potěšilo, byla kamera. Během hraní jsem nezaznamenal jediný problém. Neztrácel jsem přehled, neřešil jsem situace, kdy by kamera překážela nebo zakrývala zásah. U arénových bojovek tohle není standard, často se stává, že kamera „blbne“ a ztrácíš orientaci. Tady ale fungovala perfektně, téměř neviditelně, což je v podstatě ideální stav. Nevnímáš ji, protože neruší.
Čas na hraní byl bohužel omezený, takže hluboký rozbor balancu postav není možný. Přesto už po krátkém kontaktu bylo vidět, že jednotlivé postavy mají odlišný styl a charakter. Nejen jinou barevnou paletu nebo efekty, ale i odlišný průběh útoků a kombinací. I v rychlém souboji se dalo rozeznat, kdo je spíš rychlý a obratný, a kdo těží ze silných úderů nebo speciálních schopností. Tento pocit identity postav je v arénových bojovkách často nedoceněný, ale tady funguje na první dobrou.
Rozdíl v obtížnosti je také znatelný. V části kampaně, ke které jsem se dostal, hra dokázala solidně zatopit. Souboje dávaly jasně pocítit, že jde o výzvu. Naproti tomu rychlý souboj proti botovi na úrovni 1 byl pohodový a úplně jednoduchý. All’s Justice tedy dokáže být jak přístupná pro nováčky, tak i dost tvrdá pro zkušenější hráče, pokud si nastavíš vyšší obtížnost. Tenhle balanc mezi přístupností a výzvou je podle mě jedna z nejsilnějších stránek hry.
Přístupnost je vůbec první dojem, který si z hraní odnáším. Systém je intuitivní, lehce pochopitelný, a i člověk, který s bojovkami nemá hlubší zkušenosti, dokáže chytit flow. Hra nevnucuje zbytečně složité komba nebo obtížná ovládání, což umožňuje soustředit se na samotný souboj a taktiku.
Technicky jsem během krátkého testu nezaznamenal žádné problémy. Žádné bugy, žádné viditelné propady výkonu, nic, co by vytrhávalo z rytmu. U preview verze je to maximum, co se dá férově říct.
A nakonec to hlavní, pocit finále. Story část, kterou jsem mohl hrát, působila vyhroceně a intenzivně. Bylo cítit, že jde o závěr, o poslední konflikt, moment, kdy už se nehrají jen tréninkové šarvátky. Tenhle pocit gradace, kdy se vše soustředí do finálního střetu, je komunikován jasně a funguje.
Prozatimní dojem
My Hero Academia: All’s Justice nepůsobí jako revoluce série, ale jako sebevědomé vyvrcholení. Smooth combat, čitelný tag-team systém, vysoká přístupnost a jasně komunikovaný pocit finále z ní dělají titul, který může fungovat jak pro fanoušky anime, tak pro lidi, kteří bojovkám běžně moc nedají. Po krátkém testu se zdá, že jde o hru, která stojí za vyzkoušení a dokáže nabídnout zábavu i mimo tradiční fanouškovskou základnu.







