Recenze: South of Midnight

Tady bohužel přichází slabší stránka hry. Hazel pomocí „háčků“ ovlivňuje předivo světa a může zhmotňovat předměty z minulosti nebo plachtit na vláknu při objevování prostředí, ale vše je velice svázané bariérami ve hře. Typickým příkladem je ovládání Krutona – Hazelina plyšáka, kterého může pomocí svých schopností vystřelit do dálky na místa, kam by se Hazel nedostala. Řeknete si, je to je fajn, ten exploring byl trošku nedotažený, tak tímhle to vývojáři napraví. Ne tak docela. Krutona sice můžete použít i mimo objevování tunelů, ale nic jiného s ním neobjevíte. Hele, tahle socha v sobě má díru, třeba je to náznak toho, že tam mám hodit Krutona. Ehm, ne. Chcete ho vystřelit na střechu vagónu, aby se podíval po okolí? Taky nelze. Občas pomůže Hazel nahodit generátor, aby se mohla hlavní hrdinka dostat na další místo na mapě, ale podle mě by se jeho potenciál mohl využít mnohem více.

Boje jsou založené na jednoduchých kombíčkách, které časem rozšíříte, ale vždy jde o klasické „udeř, uskoč, použij cooldowny, a hlavně uskoč.“ I když je repetitivní, tak mě docela bavil, protože akce je rychlá a líbivá na pohled. Nepřátele můžete pomocí vláken přitáhnout, svázat nebo odstrčit a nebo použít Krutona, aby je „posedl“ a na chvíli je obrátil proti ostatním nepřátelům.

Hazel má několik schopností, které upgradujete – ale systém je lineární, nakonec odemknete všechno. Vše se točí kolem tkaní – zesilujete vaše útoky nebo se vám odemknou nové kombinace. Často je nepřátel hodně, takže boj je o také o crowd control a dokud je nezkrotíte na udržitelný počet, tak lítáte po okolí a snažíte se vyhnout útokům, které jdou ze všech stran. Když nepřátele zlikvidujete, zase budete obdivovat animaci, kdy se rozloží a odhalí srdce, které musí Hazel rozplést, aby je osvobodila.

Nepřátele vždy potkáte v lokacích, které předem bezpečně poznáte, takže Vás určitě nepřekvapí. Potom co je porazíte, je okolí „osvobozeno od stigmatu“ a zmizí trní a temnota a všechno rozkvete.