Každej týden přijde další velkej trailer. Další hra, co se tváří jako událost. Jako něco, co musíš hrát hned. Marketing je hlasitej, sebevědomej a neustále ti připomíná, že právě tohle je budoucnost hraní. Jenže pak je tu Steam. Tichej, chladnej a naprosto neúprosnej. Neřeší dojmy, ceny ani nadšení prvních recenzí. Řeší jediné: kolik času v těch hrách skutečně trávíme. A právě tady začíná být problém.
Novinky sledujeme. Staré hry zapínáme.
Když se člověk podívá na veřejně dostupná data ze Steamu a na to, jak se o nich baví samotná komunita, vychází z toho dlouhodobě stejný obrázek.
Většina herního času nejde do letošních releaseů. Nejde ani do loňských. Teče do her, které tu jsou roky. Do titulů, ke kterým se vracíš, protože víš, co od nich čekat. Protože tě nepřekvapí, ale nezklamou. CS, Dota, GTA, Skyrim, dlouhodobě udržované live-service hry, nebo starší kusy, které si našly vlastní komunitu a žijí si svým tempem. Novou hru si často koupíš. Možná si ji i upřímně užiješ. Ale po pár večerech zmizí z disku i z hlavy. Ne proto, že by byla nutně špatná. Ale proto, že ti nedala důvod se k ní vrátit.
Hráči se nezměnili. Změnil se způsob, jak se hry dělají.
Vydavatelé rádi mluví o tom, že dnešní hráči jsou netrpěliví, přeskakují z titulu na titul a chtějí neustálé novinky. Jenže Steam ukazuje, že tohle je spíš pohodlná výmluva než realita.
Hráči pořád chtějí:
hry, které mají systémovou hloubku
prostor dělat chyby a učit se z nich
pocit, že hra patří i jim, ne jen designovému dokumentu
Jenže velká část AAA produkce dnes vzniká s jiným cílem. Udělat co nejsilnější první dojem, prodat co nejvíc kopií během prvních dní a pak se posunout dál. Hratelnost tím pádem často není stavěná na dlouhodobé hraní, ale na okamžitý efekt.
Marketing dnes víc než kdy dřív přebíjí samotnou hru.
Spousta moderních her funguje perfektně jako produkt. Mají jasně definovaný příběh, strukturu, tempo i emoce. Všechno je spočítané, otestované a bezpečné. Ale jako dlouhodobná zábava selhávají. Steam je v tomhle nekompromisní. Nezajímá ho, kolik lidí hru koupilo. Zajímá ho, kolik hodin v ní reálně strávili. A právě tady se ukazuje, že hype a skutečné hraní spolu často nemají moc společného.
Staré hry drží proto, že se tě nebály ztratit.
Mnoho starších her nebylo navržených tak, aby se zavděčily každému. Nebály se být pomalé, nepřehledné nebo místy frustrující. Nechaly tě bloudit. Nechaly tě přemýšlet. A hlavně ti daly pocit, že si k nim můžeš najít vlastní cestu. Moderní hry se tě často bojí pustit z dohledu. Všechno vysvětlí, zvýrazní, označí a zjednoduší, aby tě náhodou neztratily.
Jenže tím zabíjejí to nejdůležitější – chuť se vracet.
Co z toho plyne pro budoucnost
Pokud se tenhle trend nezlomí, čeká nás dost pravděpodobný scénář. Rozpočty porostou. Riziko se bude dál zmenšovat. A hry si budou čím dál víc podobné.
Zároveň ale platí, že:
starší tituly nezmizí
komunity a modding je udrží při životě
a skutečně hrané hry nebudou nutně ty nejnovější
Hra roku může vyhrát ceny. Ale hra, kterou lidi hrají roky, vyhrává něco jiného.
Steam nikoho nesoudí. Jen měří.
A právě proto jsou jeho data tak nepříjemná. Nikdo netvrdí, že nové hry jsou špatné. Jen, že většina z nich nedokáže hráče udržet. A dokud se vydavatelé nezačnou zajímat víc o čas, který jim hráči dávají, než o první víkend prodejů, bude se tenhle koloběh opakovat. Herní průmysl pořád mluví o budoucnosti. Hráči ji mezitím žijí ve hrách, které už dávno znají.
